Milí přátelé,
novoroční přání, které se vám právě dostalo do ruky, zachycuje stuhy zavěšené pod klenbou našeho kostela sv. Jakuba. Tyto stuhy nám mají připomínat lásku k našemu městu: Boží i tu naši. Shromáždili jsme je v rámci tzv. Modliteb za ulice, které ve farnosti probíhaly po celé letošní léto. Každá stuha nese jméno jedné ulice, kterou si někdo z nás vybral a mlčky, s modlitbou v srdci, ji procházel a vyprošoval lidem v ní žijícím Boží požehnání. Připomínají nám, že každý dobrý a dokonalý dar (požehnání či milost) pochází shůry, od nebeského Otce
(srov. Jak 1,17).
O Vánocích si více uvědomujeme, že tím největším darem pro každého z nás je Ježíš. Zároveň je on sám také původcem všech darů, neboť „z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí“ (Jan 1,16). Nepřinese nám sice hmotné dárky pod stromeček, ale nabízí mnohem víc. Uzdravení, svobodu, pochopení, lásku, pokoj, ochranu před zlem, odvahu vytrvat v dobrém… Stačí jediné. Občas si přiznat, že na některé věci nestačím sám, a uvědomit si, že Bůh je připraven mi pomoci, když ho o to požádám. Biblicky řečeno, „přistupme směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Žid 4,16). Jednou z milostí, kterou nás Ježíš touží obdarovat, je síla k odpuštění.
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před několika lety. Přišla za mnou neznámá paní s prosbou o požehnání domu. Z jejího vyprávění jsem pochopil, že se rozvádí a prodává dům, ve kterém s manželem žili. Nechtěla ho však prodat s vědomím, že zde zůstalo zlo, které si vzájemně způsobili a které, jak říkala, stále v jednom místě vnímá. Byl jsem touto prosbou překvapen i velmi potěšen. Měla touhu uzavřít jednu etapu života a při tom neublížit někomu, kdo bude v domě nově žít. Měl jsem trochu obavu z toho, aby nevnímala „kropení svěcenou vodou“ jako nějaký automatický, až magický akt, který vše vyřeší. Vysvětlil jsem jí tedy, že aby se moc nějakého zla mohla opravdu zlomit, jsou zapotřebí dvě věci. Víra v Boha, respektive v Ježíše Krista, který má moc nad zlem, a pak její vlastní odpuštění. Za týden jsme se v jejím domě sešli a já jsem se jí zeptal, zda je ochotna poprosit
Boha o sílu manželovi odpustit. Kývla a velmi upřímně, i když ne snadno, po mně opakovala krátkou modlitbu: Bože dej mi sílu, abych mu dokázala odpustit.
Za měsíc mi tato paní volala a opět prosila o schůzku. K mému překvapení přišla poděkovat. Mluvila o tom, že v okamžiku, kdy vyslovovala modlitbu s prosbou o sílu k odpuštění, cítila, jak z ní padá ohromná tíha. Že její srdce bylo naplněno pokojem a tělo zaplaveno příjemným teplem. O požehnání domu i svém odpuštění napsala manželovi. Věci se daly velmi rychle do pohybu. Dnes lze říci, že pro tuto paní to byl začátek nejen cesty k víře v Ježíše Krista, ale také krásného usmíření, uzdravení a obnovy manželství, které se zdálo
být v troskách.
Mohl bych napsat mnoho dalších, obyčejnějších příběhů o moci odpuštění. Setkávám se s nimi často. Odpuštění není vůbec snadné a nemusíme k němu najít sílu hned. Je to však první a nezbytný krok k opravdovému usmíření, uzdravení, vnitřní svobodě a pokoji.
Každému z nás někdo ublížil, ukřivdil, nedal to, co jsme očekávali. Každý z nás je zraněný neláskou či nepochopením druhých. Ale každý z nás také může kdykoliv a směle přistoupit k Ježíši
a poprosit: „Ježíši prosím tě o sílu, abych dokázal tomuto člověku odpustit.“
Moc bych vám všem přál, abyste právě o Vánocích zakusili, že Ježíš je opravdový Spasitel, který nejen odpouští, ale z plnosti své lásky nás může také obdarovat silou k odpuštění. Věřte mi, že s Boží pomocí bude vaše velkorysost vždy štědře odměněna právě oním uzdravením, svobodou a pokojem. Z toho, že odpustíme, máme totiž největší užitek my sami.
Požehnané Vánoce i celý rok 2020 vám vyprošuje
P. Jan Uhlíř
